Kapitola 48.

22. června 2015 v 18:41 | Christine |  Povídka - Osudný rok 1996
Po roce kapitola zde. Jen tak oznamuji, že je to kapitola předposlední... :) Je to taková neakční kapitola, ( až na ten porod Kristyn :D ) ale tak už se to blíží ke konci.. abych mohla začít s novou povídkou.. Mám v hlavě různé nápady, tak bych ráda začala s něčím novým.. I když se tahle povídka psala hezky.. :)

"Jsi tak smyslná. To mateřství ti neskutečně sluší.. Když jsi v zahradě, nebo jíš v salonu.. I jak sis povídala s přítelkyní.. Nemohl jsem zpustit z tebe oči. A věř, že ta krása zůstane.. To dítě tě bude dělat šťastnou a věřím, že po nás dvou podědí i povahu.. proto budeš zářit tak, jako teď."…
Otočila jsem se na toho muže, který právě povídá ta medová slova. Pohladila jsem ho po neodolatelné tváři. Zavrněl a daroval mi do dlaně polibek.
"Michaeli, miluji tě. Jsi můj vysněný princ, který byl v mých snech.. vše zlé je pryč. Chci štěstím křičet!"….. Začali jsme se něžně, láskyplně líbat. Cítila jsem jeho horké dlaně za mým krkem. Jeho mužnost.. Oba jsme se chtěli mazlit při slabém osvětlení a něžném svitu Neverlandu, který ještě nezhasl a vloupával se do oken… Ale naše dítě se podezřele začalo hlásit.
"M…. M.. Michaeli, počkej.. přestaň.."... Dech se mi začal zrychlovat. Nevěděla jsem co se děje. Nebylo mi dobře.. Pamatuji si, že Michael prudce vyskočil z postele… Zářivě se usmál a prohlásil.. "Už?..."…. "UŽ!!!..Michaeli.."….
__________________________


"Říkala jsi, že chceš štěstím křičet.. Tak nejspíše začneš.."… Nádech, výdech.. "Michaeli, celou volnou chvíli jsi studoval mateřství a porod, tak DĚLEJ NĚCO !.."

Michael začal přehrabávat všechny ty knihy o těhotenství a domácím porodu. Věděla jsem, že by mě nejraději odrodil sám. Začala jsem být z toho všeho extrémně nervózní..
"Přestaň Michaeli a raději zavolej svého doktora, nebo sanitku.. A nebo rovnou půjdu sama až k hlavní cestě a někoho si stopnu.."….

Zahihňal se tím svým zvonivým smíchem. "Lehni si pohodlně, dám pod tebe plno polštářků a hezky pravidelně dýchej, miláčku.. Nádech, výdech. Zvládneme to…"….
"Nebuď naivní ! Drahý, jsi král hudby, tance.. ale ne porodů… Prosím, zavolej aspoň svého doktora !..."….
Cítila jsem, že se miminko uklidňovalo. Možná planý poplach, ale chtěla jsem být pro jistotu už v porodnici. Je čas a naše dítě se nebojí přihlásit… Michael se v rychlosti blesku oblékl, sedl si ke mně na postel.. "Až to přijde, chci být hlavně u toho… Zavolám Wayena, aby připravil auto. Pojedeme do soukromé nemocnice. Znají mě moc dobře, bude tam soukromí…

K ránu se nám narodila zdravá holčička. Michael byl celý porod při mně, tak jak si přál. Držel mne za ruku a podporoval. Porod proběhl v pořádku..V nemocnici sestřičky koukaly, jak šťastného tatínka, muže máme. Neverland až na Wayena netuší, že už má holčičku. "Kristyn, jsi tak statečná... Jak se náš poklad bude jmenovat ?"… " Pamatuješ, jak jsi v Paříži říkal, že na ten pobyt nikdy nezapomenu ?.. Tam se ten zázrak stal, tak by se mohla jmenovat Paris, co ty na to ?"…. "A víš, že mě jméno Paris taky napadlo ? Paris, Paris.. jak kouzelné jméno." Michael mě hladil po vlasech, až jsem usnula… Byla jsem vysílená, ale šťastná..

Michael se někam vypařil. Probudila mě až zdravotní sestřička, která držela v náručí naši čerstvě narozenou Paris. Pomalu jsem se popošoupla ze spící polohy, abych si naše malé děťátko pevně uchopila do náruče. Sestřička se svěřila, že Michael ji nechtěl pustit, když jsem spala.. Nakonec musel někam odjet. Kam ? Nevím, byla jsem tak dojatá, okouzlena našim miminkem, až jsem se nějak zapomněla divit, kde je tatínek.

Naše první krmení, jak kouzelné to bylo. To spojení mezi dítětem a jeho matkou, k nezaplacení. Během chvilky nás překvapila při krmení Janet. Neviděla jsem ji tedy pěkně dlouho. Hned jak jsem ji uviděla, její oči zářily štěstím a se slzami radosti chvátala k naší posteli..

"Michael mi hned telefonoval. Neboj, věděla jsem, že budu tetička. Jen, víš jak to my slavní máme... Bože, jak je kouzelná. Tak nádherná neteřinka.." Zářila.. má to s Michaelem stejné. Oba milují děti, moc milují…
Krmení bylo u konce a já předala Paris Janet. Věděla jsem, že touží pochovat svou malou neteř. Bylo jí to vidět na očích. Najednou mi blesklo hlavou, proč nemá aspoň jedno dítě ?...
"Janet ?....".. "Ach, asi vím, na co se chceš zeptat… Nějak nebyl čas.. Ještě by to šlo, ale…."… "Paris bude tvou dobrou neteří…" Pousmála jsem se a pohladila její tvář. "Paris ? No to je jméno přesně pro ni.. Hele, že jste ji vyrobili v Paříži tehdá.. Michael mi říkal, že jste měli ve Francii moc, moooc hezké zásnuby…" Zasmála se tím sladkým smíškem, který Janet má…
"No jo, Michael si nemůže nechat nic pro sebe.. Ale když jsi to ty, ano.. tam se vyráběla krásně.. A kde vůbec je ?"…. "To netuším, myslela jsem, že mi volá z nemocnice…"

Po chvilce vešla do pokoje babička Paris. Janet vstala a šla ji přivítat.. Viděla jsem něčí stín na chodbě.. Byl to dědeček.. Trošku se mi sevřel žaludek. Nevěděla jsem, co od něj čekat.. Ale oba měli slzy v očích.. Obdivovali malou Paris a maminka mně.. "Tak máš první porod za sebou, holčičko.." Pohladila mě po vlasech a dala mi pusu na líčko.. "A jak je krásná naše vnučka.." Pověděl Joseph, který ji držel pevně v náručí.. "Jmenuje se Paris".. Dodala nadšeně Janet…. "My víme, Michael nám to hned hlásil po telefonu.."…. A kde vězí ? To vám neřekl ?!.. pomyslela jsem si…

Chtěla jsem mít u sebe Michaela, když se tady začíná shromažďovat jeho rodina. Joseph sice vypadal rád, ale přes to... "Co s ní budeš dělat ?! Vždyť je to obyčejná lolitka"…Zněla v mé hlavě tyto slova, která jsem omylem zaslechla jednou v kuchyni..

"Mami, jé, kde se tu bereš ? A kde je Denisa?..." "Tady jsem, gratuluji vám.." Přišly i ty mé duše, které miluji.. "Kde máte Michaela !" pověděla jsem česky.. "Zde, miláčku.." Pochopil na co se ptám. Konečně se objevil. Jen, nevypadal moc nadšeně, když se jeho pohled střetl s Josephem.
"Máme to ale krásnou vnučku. Co ? Synu !.." Řekl důrazně Joseph.. "Ano, máme krásnou dceru!, Josephe.." Posadil se Michael ke mně na postel, aby si mohl pochovat ten poklad.. Moje máma radostně koukala a žehnala nám třem.. Joseph odešel, asi toho bylo na něj už dost…

Po pár dnech jsme konečně mohly zpět domů, do Neverlandu.. Vše tam bylo jiné. Michael se postaral o to, abychom se tam s novorozenou Paris cítili ještě mnohem lépe, než doposud.
.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzy Zuzy | Web | 22. června 2015 v 19:51 | Reagovat

No uff, to bylo něco! Klidně bych Michaelovi věřila, že svoji prvorozenou dcerku odrodí sám, ale přece jen..  něco jiného je teorie v knihách a praxe.. :-) No a rodina se rozrostla, upřímně jsem měla strach s Josepha, aleMichael byl ve střehu, kdyby se choval nemístně, tak ještě, že tak..  
No a předposlední díleček, klidně bych brala dalaší a další.. a další.. ale i tak děkuji za tento nádherný láskyplný!♥

2 hanylen hanylen | E-mail | Web | 23. června 2015 v 12:44 | Reagovat

Je to, je báječné. Tak šťastný konce. Janet je skvělá. A Kristyn se z těch návštěv musí jistě motat hlava. Jen cio novináři - to jsem zvědavá, jak jim uniknou. Ale Joseph - to jsem překousla, naštěstí se choval, no "přiměřeně". Už vidím Michaela, jak nejradši všechny návštěvy vyprovodí a bude si užívat štěstí s maličkou  i s Kristyn..
P. S.
Kristýno, nezrušila jsi fb?

3 Christine Jackson Christine Jackson | Web | 23. června 2015 v 16:11 | Reagovat

[2]: Haničko, ano.. Musela jsem.. Tak mám nový.. Teď jsem "Christine Art" :D :)

4 hanylen hanylen | E-mail | Web | 23. června 2015 v 20:19 | Reagovat

[3]: Tak to je bezva, už jsem myslela, že se něco stalo a že jsi zmizela.
P.S.
Dobrý název!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama